Komentář k výročí pádu Kábulu

Datum publikace: 17. srpna 2026

Dne 15. 8. 2026 komentoval Filip Sommer, ředitel Centra blízkovýchodních vztahů (PCMR) CEVRO Univerzity, současnou situaci v Afghánistánu k pětiletému výročí pádu Kábulu a návratu Tálibánu k moci dne 15. 8. 2021. Komentáře převzaté médii si můžete přečíst zde, zde a nebo zde.

Kontext

Tálibánu se podařilo svou moc z velké části stabilizovat a zemi nyní spravuje pod názvem Islámský emirát Afghánistán. Kontroluje téměř celé území a intenzita bojů je výrazně nižší než před rokem 2021. Ozbrojený odpor přetrvává zejména v Tádžiky obývaném Pandžšíru a dalších severovýchodních provinciích.

V červenci 2026 pak například Afghánská fronta svobody (AFF) (afghánská vojenská organizace složená převážně z bývalých příslušníků afghánských národních bezpečnostních sil) zaútočila na pozice Tálibánu v provincii Badachšán a podle vlastních tvrzení dočasně obsadila několik stanovišť v okrese Zebak. Opozice nekontroluje souvislé území a její útoky zůstávají převážně lokalizované. Bez stabilní zahraniční finanční a vojenské podpory proto v současnosti nepředstavuje bezprostřední ohrožení vlády Tálibánu.

Afghánistán se současně proměnil v uzavřený autoritářský režim, který systematicky vytlačil ženy z veřejného života, pracovního trhu a ze středního a vysokoškolského vzdělávání.

Režim zůstává zranitelný především ekonomicky. Země je chudá, závislá na zahraniční pomoci a nedokáže vytvářet dostatek pracovních míst. Více než 3,7 milionu dětí čelí akutní podvýživě a výrazně oslabeno je také zdravotnictví. Humanitární krizi dále prohlubují masové návraty Afghánců nuceně odcházejících z Pákistánu a Íránu, z nichž mnozí nemají bydlení ani zdroj obživy. Bezpečnostní hrozbou nadále zůstává Islámský stát Chorásán (známý jako ISIS-K), a potenciálním problémem jsou také vnitřní rozpory uvnitř Tálibánu. Bezprostřední pád režimu ale dnes, dle mého názoru, není pravděpodobný.

Z hlediska hlavního politického cíle, tedy vybudování stabilního státu, který by se dokázal bez zahraniční vojenské podpory ubránit Tálibánu, skončila západní mise neúspěchem. Rychlost kolapsu afghánských institucí ukázala, že byly příliš závislé na zahraniční pomoci a trpěly korupcí i nedostatkem domácí legitimity.

Pád Kábulu má zároveň širší význam pro současnou americkou politiku na Blízkém východě. Ukázal rizika spojená s ukončováním dlouhodobých vojenských misí a s předáváním odpovědnosti místním partnerům, kteří jsou na americké podpoře existenčně závislí. Tato zkušenost je relevantní také v souvislosti se stažením amerických jednotek ze Sýrie v první polovině roku 2026 a plánovaným ukončením jejich mise v Iráku do konce září 2026. Afghánistán v tomto ohledu představuje varování, že samotné stažení nemusí přinést stabilitu a může vytvořit bezpečnostní vakuum, pokud místní instituce nedokážou převzít kontrolu.

Neznamená to však, že dvacetileté působení Západu nepřineslo žádné trvalejší výsledky. Výrazně se rozšířil přístup ke vzdělávání a zdravotní péči, zlepšila se infrastruktura a vznikla svobodnější média i vzdělanější městská generace. Část těchto změn v afghánské společnosti přetrvává, přestože Tálibán mnohé z nich, především práva žen a jejich přístup ke střednímu a vysokoškolskému vzdělávání, systematicky likviduje. Šlo tedy o politický a vojenský neúspěch, nikoli o období zcela bez společenských výsledků.

Tálibán nepřekonal mezinárodní izolaci v právním a politickém smyslu, podařilo se mu ji však výrazně oslabit v praxi. Rusko jako první země jeho vládu v červenci 2025 formálně uznalo, zatímco Čína, Írán, Indie, státy Střední Asie i některé arabské země udržují s Kábulem pragmatické vztahy. Ty se týkají především obchodu, nerostných surovin, dopravy, migrace a boje proti terorismu. Regionální státy dnes vycházejí z toho, že Tálibán v dohledné době nikdo nenahradí.

Nejdále ve sbližování zašlo Rusko. Tálibán v roce 2003 označilo za teroristickou organizaci, v dubnu 2025 však tento zákaz zrušilo a následně jeho vládu uznalo. Vladimir Putin již v roce 2024 označil Tálibán za spojence v boji proti terorismu. Od roku 2022 navíc Afghánistán z Ruska dováží plyn, ropu a pšenici. Moskvu k pragmatické spolupráci vede zejména obava z islamistických organizací působících mezi Afghánistánem a Blízkým východem. Význam této hrozby ukázal útok na koncertní síň u Moskvy v březnu 2024, při němž zahynulo 149 lidí a k němuž se přihlásil Islámský stát. Podle některých informací za ním stál právě ISIS-K.

Nejde však o důvěru ani o souhlas s politikou Tálibánu. Nejlépe je to vidět na prudkém zhoršení vztahů s Pákistánem kvůli působení pákistánského Tálibánu, známého jako Tehrik-e-Taliban Pakistan (TTP), a souvisejícímu přeshraničnímu násilí. Režim tedy dosáhl určité pragmatické normalizace, nikoli širší mezinárodní legitimity.