Komentář k 25. výročí útoků 9/11

Datum publikace: 7. září 2026

Dne 8. 9. 2026 komentoval Filip Sommer, ředitel Centra blízkovýchodních vztahů (PCMR) CEVRO Univerzity, proměnu světového bezpečnostního prostředí jako bezprostředního důsledku útoků dne 11. září 2001, které provedla teroristická skupina al-Káida na řadu cílů USA, včetně věží Světového obchodního centra a amerického ministerstva obrany. Celý komentář si můžete přečíst zde.

Kontext

Útoky z 11. září zásadně změnily způsob, jakým západní státy chápaly bezpečnost. Do té doby byla hlavní pozornost věnována především hrozbám ze strany jiných států. Po roce 2001 se však do centra bezpečnostní politiky dostali nestátní aktéři, teroristické sítě a riziko, že relativně malá organizace může provést útok se strategickými důsledky. Symbolickým vyjádřením této změny bylo vůbec první aktivování článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Následovala rozsáhlá přestavba zpravodajských a bezpečnostních institucí, mnohem intenzivnější mezinárodní výměna informací, kontrola financování terorismu, zpřísnění letecké dopravy i rozšíření možností sledování obyvatelstva. Tyto nástroje výrazně ztížily přípravu komplexních útoků podobných 11. září. Současně ale otevřely dlouhodobou debatu o hranici mezi bezpečností, ochranou soukromí a občanskými svobodami.

Velmi důležitým dědictvím je také rozšíření používání vojenské síly proti nestátním aktérům mimo tradiční bojiště, prostřednictvím speciálních jednotek (například Delta Force, nebo SEALs), bezpilotních letounů nebo cílených úderů. Válka proti terorismu zároveň přispěla k normalizaci preventivních vojenských zásahů a mimořádných bezpečnostních opatření. Důsledky 11. září proto nejsou pouze bezpečnostní. Patří mezi ně rovněž obrovské finanční náklady, dlouhodobá militarizace zahraniční politiky, nucené vysídlení milionů lidí a určitá únava západních společností z rozsáhlých zahraničních intervencí. Ta dnes ovlivňuje i ochotu Spojených států a jejich spojenců angažovat se v dalších konfliktech (zejména na Blízkém východě) jako je například současná válka mezi USA-Izraelem a Íránem.

Dopad byl zásadní. Spojené státy v souvislosti s bojem proti terorismu výrazně rozšířily své vojenské a bezpečnostní angažmá na Blízkém a Středním východě, zejména v Afghánistánu. Nešlo o začátek americké přítomnosti v regionu, ale o zásadní změnu jejího rozsahu, podoby a deklarovaných cílů. Afghánistán a Irák je přitom nutné důsledně rozlišovat, protože důvody obou intervencí nebyly stejné. Intervence v Afghánistánu byla přímou reakcí na 11. září: režim Tálibánu poskytoval útočiště al-Káidě, která útoky připravila. Původně relativně omezený cíl rozbít al-Káidu a odstranit režim, který ji chránil, se však postupně proměnil v rozsáhlý projekt budování nového afghánského státu. Návrat Tálibánu k moci v roce 2021 ukázal, že vojenská převaha ani obrovské finanční prostředky samy o sobě nezaručují vznik legitimních a životaschopných institucí a fungujícího státu.

Invaze do Iráku v roce 2003 naproti tomu vycházela z nepravdivých a nepodložených tvrzení, jimiž Bushova administrativa zásah zdůvodňovala. Šlo především o údajné zásoby a obnovenou výrobu zbraní hromadného ničení a spolupráci Saddámova režimu s al-Káidou. Klíčová tvrzení o zbrojních programech a zásobách se nepotvrdila a nebyla prokázána ani operační spolupráce iráckého režimu s al-Káidou. Saddám Husajn se na útocích z 11. září nepodílel. Iráckou invazi proto nelze prezentovat jako stejně podloženou reakci na tutéž hrozbu, přestože ji americká administrativa zasadila do rámce války proti terorismu. Právě invaze do Iráku přitom zásadně proměnila regionální mocenské uspořádání. Rozpuštění irácké armády, rozsáhlá de-baasifikace a následné upevňování politického systému založeného na etnicko-konfesním rozdělování moci přispěly k oslabení státu, povstání a sektářskému násilí. V tomto prostředí se prosadila al-Káida v Iráku, z níž se později vyvinul Islámský stát (nebo také Islámský stát v Iráku a Levantě/Islámský stát v Iráku a Sýrii). Jeho vzestup následně umožnila také syrská občanská válka a rozpad státní kontroly nad částí syrského území.

Odstranění Saddámova režimu zároveň posílilo regionální postavení Íránu a otevřelo prostor jeho iráckým spojencům (kteří byli za dob Saddáma ukryti právě v Íránu). K dlouhodobému dědictví invaze patří posílení ozbrojených nestátních aktérů, narušení státního monopolu na násilí i nedůvěra části sunnitské populace vůči novému politickému uspořádání.

Nebylo by ovšem správné odvozovat všechny současné konflikty na Blízkém východě od 11. září nebo amerických intervencí. Arabské revoluce, izraelsko-palestinský konflikt i soupeření regionálních mocností mají vlastní, často mnohem starší příčiny. Válka proti terorismu však výrazně změnila prostředí, v němž se tyto konflikty odehrávají, a některé bezpečnostní problémy nejen nedokázala vyřešit, ale sama přispěla k jejich prohloubení.

Výsledek závisí na tom, jak cíle boje proti terorismu vymezíme. Boj proti terorismu je ze své podstaty nikdy nekončící proces, nikoli válka, kterou lze uzavřít jedním rozhodujícím vítězstvím. Terorismus je metoda politického násilí: můžeme rozbít konkrétní organizaci, ale tím nezabráníme tomu, aby stejnou metodu převzali jiní aktéři.

Při hodnocení uplynulých 25 let jsou podle mě důležité dva pohledy. První je kritický: způsob vedení boje proti terorismu může paradoxně terorismus sám přiživovat. Civilní oběti, svévolné zatýkání, mučení nebo podpora represivních režimů vytvářejí křivdy, které extremistické organizace využívají k ospravedlňování násilí a náboru nových členů. Neznamená to, že každý vojenský zásah automaticky vyvolává další terorismus. Nevhodně vedená operace však může přinést krátkodobý vojenský úspěch a zároveň dlouhodobě posílit prostředí, z něhož teroristické skupiny čerpají. Jejich ideologický rámec přitom může přetrvávat i po ztrátě území nebo porážce konkrétní organizace. Druhý pohled se týká skutečných operačních úspěchů. Cílené narušování nejvyššího i středního vedení teroristických organizací, často označované jako dekapitace, může být účinným způsobem, jak omezovat jejich akceschopnost a vliv. Nejde pouze o odstranění známého vůdce. Ztráta zkušených velitelů, organizátorů a prostředníků může narušit plánování útoků, financování, předávání zkušeností i koordinaci jednotlivých buněk. Právě střední vedení často propojuje strategické rozhodování s každodenním fungováním organizace. Účinek ale není automatický ani trvalý. Organizace s dostatečnou členskou základnou, zavedeným nástupnictvím a místní podporou mohou ztracené vedení nahradit. Dekapitace proto může výrazně snížit jejich operační kapacity, ale sama o sobě neodstraňuje ideologii, politické ambice ani zdroje podpory. Nelze ji zaměňovat za úplnou strategickou porážku.

Za podstatné úspěchy lze považovat oslabení původního vedení al-Káidy, územní porážku samozvaného chalífátu Islámského státu nebo oslabení vnitřní struktury Hizballáhu. Hrozba ale nezmizela: proměnila se, decentralizovala a v některých regionech přesunula k silným místním odnožím. Schopnost předcházet útokům je dnes výrazně vyšší než před 11. zářím, zatímco schopnost dlouhodobě omezovat podmínky, které teroristickým organizacím umožňují obnovovat své řady, zůstává mnohem slabší. Právě v rozdílu mezi těmito dvěma rovinami spočívá, dle mého názoru, hlavní rozpor dosavadního boje proti terorismu.

Dnešní teroristická hrozba je mnohem decentralizovanější a vícevrstevná. Al-Káida v roce 2001 představovala poměrně hierarchickou organizaci schopnou dlouhodobě připravovat složitý útok z bezpečného zahraničního útočiště. Současné organizace častěji fungují jako sítě regionálních odnoží, které sdílejí značku a obecnou ideologii, ale mají vlastní vedení, financování i lokální cíle. Pro obyvatele konfliktních oblastí představují největší hrozbu právě tyto regionální organizace. Patří mezi ně například al-Káidou zaštítěná skupina Džamá’at Nusrat al-Islám wal-Muslimín v Sahelu, aš-Šabáb v Somálsku, Islámský stát – provincie Chorásán v Afghánistánu nebo jednotlivé africké odnože Islámského státu. Jejich síla nespočívá pouze ve schopnosti provádět teroristické útoky. Některé z nich ovládají území, vybírají daně, poskytují omezené služby a snaží se nahrazovat nebo konkurovat státu. Zároveň bych zmínil i spolupráci některých odnoží al-Kaidy (konkrétně al-Kaidy na Arabském poloostrově) s dalšími organizacemi jako jsou jemenští Húsíjové. Tato spolupráce se tak vymyká běžnému sektářskému vymezení (al-Kaida – sunnité x Húsíjové – šíité) a ukazuje pragmatismus skupin v otázce koordinace útoků proti společnému nepříteli, např. v podobě Západu.

Pro Evropu a Spojené státy je naproti tomu bezprostřednější hrozbou radikalizace jednotlivců nebo velmi malých buněk. Internet, sociální sítě a šifrovaná komunikace umožňují organizacím oslovovat sympatizanty, aniž by s nimi musely navázat přímý organizační kontakt. Výsledkem mohou být méně sofistikované, ale obtížně předvídatelné útoky jednotlivců inspirovaných propagandou Islámského státu, al-Káidy či jiných extremistických proudů. Také americké hodnocení hrozeb pro rok 2026 označuje domácí osamělé pachatele za nejpravděpodobnější scénář teroristického útoku na území USA. Není tedy možné určit jediného nejnebezpečnějšího aktéra bez ohledu na geografický kontext. V konfliktních oblastech jsou hlavním problémem regionální odnože schopné spojovat terorismus s povstaleckou válkou a správou území (i když poslední dobou je zde velký nátlak na eliminaci působení nestátních aktérů jako je Hizballáh v Libanonu, pro-íránské milice v Iráku nebo Strana Kurdských Pracujících v Turecku a na ní napojené kurdské milice v Sýrii pod záštitou Syrských demokratických sil).

V západních státech je pravděpodobnější decentralizovaná radikalizace jednotlivců. Velké značky jako al-Káida a Islámský stát přitom zůstávají důležité, protože obě roviny propojují: poskytují ideologii, propagandu, zkušenosti a mezinárodní prestiž místním organizacím i samostatně jednajícím pachatelům.