Komentáře o protestech v Íránu

Datum publikace: 17. ledna 2026

V polovině ledna 2026 komentoval Filip Sommer, ředitel Centra blízkovýchodních vztahů (PCMR) CEVRO Univerzity, současné protesty v Íránu. Výstupy lze nalézt například na webech: INFO.CZ,  Česká televize, HNOnline.sk, iRozhlas, Denik.cz, nebo České Noviny.

Situace je i nadále napjatá a turbulentní a řada vnitřních faktorů či vnějších zásahů může situaci rychle vyeskalovat a nastolit nové scénáře vývoje.

Kontext

Aktuální situace v zemi

Není jisté, zda protesty pokračují, neboť zhruba od 8. 1. trvá plošná blokace přístupu k internetu. Nicméně to vypadá, že protesty v Íránu ustávají nebo ustaly, a to pod nátlakem represivní odpovědi režimu a jeho bezpečnostních složek. Mluví se o tisících mrtvých (i když čísla se výrazně liší – od nějakých 2500 až po 12 000 až 20 000 obětí) a přes 20 000 zatčených. Což je například v porovnáním s čísly mrtvých a zatčených v rámci protestů Mahsa Amini v letech 2022/2023 mnohem více.

Zároveň, i pokud protesty ustaly není otázkou dalšího vývoje, zda nastanou další protesty, ale kdy nastanou.

Hlavním spouštěčem těch protestů v Íránu byla ekonomická nespokojenost, v podobě rostoucí inflace (výrazné snížení hodnoty íránského rijálu), rostoucí nezaměstnanost a další důvody propadající se íránské ekonomiky. Spolu s tím se později začaly projevovat i náznaky značné nespokojenosti protestujících s politickou elitou, zejména co se týče jejího stylu řízení země, kde je v politických strukturách zakořeněná značná korupce, a to navzdory špatné ekonomické situaci. Dalšími problémy je pak enviromentální krize v podobě nedostatku vody, například v hlavním městě Teheránu. A tyto problémy nikam neodešly, přetrvávají a budou se prohlubovat.

Nespokojenost s ekonomickou situací je tak provázána s politickým řízením státu, které je dle protestujících nedostatečné a neschopné řešit dlouhodobé výzvy země. Ideologie vládnoucího režimu je pak politicky postavena zejména na konceptu „odporu“ proti západnímu imperialismu zhmotněném v podobě USA a Izraele. Politický režim se tak neorientuje na rozvoj země, ale spíše na odpor vůči zahraničním pořádkům.

Možnosti dalších geopolitických kroků

Současné nepokoje pravděpodobně nepovedou k zásadní změně zahraničněpolitického kurzu Íránu (pokud nedojde ke změně z venku), spíše jej dále zafixují a vyostří. Režim má v krizových situacích tendenci přesouvat pozornost k vnějším hrozbám a opírat se o existující alianční rámce, nikoli je přehodnocovat.

V tomto kontextu bude pokračovat prohlubování pragmatické spolupráce s Ruskem a Čínou. Pro Čínu zůstává Írán především důležitým dodavatelem ropy a energetických surovin, nikoli plnohodnotným strategickým partnerem. Rusko-íránské sbližování má naopak převážně bezpečnostně-politický charakter, od vojenské spolupráce po koordinaci v regionálních konfliktech, a lze jej chápat spíše jako „manželství z nutnosti“ než hluboké ideologické spojenectví.

Vztahy se Spojené státy zůstanou vyhrocené. V současnosti pak vnímám i jistou pravděpodobnost amerického zásahu v Íránu. Ten se očekával již v noci ze 14. na 15. 1. Nicméně kolují informace, že rozhodnutí Trumpa útoky neuskutečnit/posunout bylo zásluhou vyjednávání jak států Arabského poloostrova, tak Izraele. Takový zásah, který by například měl za cíl eliminovat vyšší leadership íránského státu by nemusel nutně znamenat demokratizaci země, ani změnu struktur režimu. Zároveň zákulisní dohody budou pokračovat.

To znamená, že dle mého názoru by kurz vývoje výrazně mohl změnit až vnější zásah, nikoliv vnitřní protest. Americké zásahy jsou stále na stole.

Vztahy s Izraelem zůstanou konfrontační a do značné míry odvozené od dynamiky americko-íránských vztahů. I nadále lze očekávat eskalační spirálu nízké až střední intenzity, vyhrocenou rétoriku, izraelské údery proti íránským cílům a proxy strukturám v regionu, včetně Hizballáhu v Libanonu, pro-íránských paramilitárních sil v Iráku či hnutí Ansár Alláh (neboli Húsíjů) v Jemenu. Riziko dalšího přímého střetu mezi Íránem a Izraelem tak zůstává reálné, jak ukázala i otevřená eskalace v rámci 12-denní války červnu 2025. I zde pak bude záviset na to, zda se USA rozhodnout jít do přímé konfrontace s Íránem.

Dopad sankcí a vnitřní eskalace na sílu Íránu v regionu

Dlouhodobé mezinárodní sankce hrají v současné krizi zásadní strukturální roli, neboť významně přispívají k vysoké inflaci, oslabování íránské měny a celkovému poklesu životní úrovně obyvatelstva. Propad hodnoty rijálu není pouze makroekonomickým problémem, ale má přímý sociální dopad: zvyšuje ceny základních potravin, pro obchodníky znamená ztrátu prodejů, energií a bydlení, čímž se stává jedním z hlavních motorů protestní mobilizace.

Z geopolitického hlediska sankční režim zároveň urychluje strategický posun Íránu směrem k ne-západním partnerům, zejména k Rusku a Číně. Tato spolupráce však Íránu neposkytuje plnohodnotnou náhradu za přístup ke globálním trhům a kapitálu, ale spíše asymetrické a selektivní ekonomické vazby, které režimu pomáhají přežít, nikoli stabilizovat ekonomiku v dlouhodobém horizontu.

V regionálním kontextu je pro Írán klíčový Irák, jenž funguje jako jedna z mála funkčních ekonomických „bran“ směrem ven, zejména v oblasti energetiky a obchodu s ropou a plynem. Íránský vliv na irácké politické elity a proces formování vlády mu umožňuje částečně obcházet sankční omezení, zároveň však posiluje vnímání Íránu jako destabilizujícího regionálního aktéra, což zpětně legitimizuje pokračování sankční politiky ze strany Západu. V roli obcházení sankcí pak překvapivě podobnou roli hraje Turecko.

K poslednímu většímu zpřísnění sankčního režimu došlo v souvislosti s vývojem jednání o íránském jaderném programu. Některé evropské státy, konkrétně Velká Británie, Francie a Německo (známé pod zkratkou E3), iniciovaly obnovení dříve pozastavených sankcí prostřednictvím mechanismů „snapback“ Rady bezpečnosti OSN (RB OSN), které umožňují jejich reaktivaci i bez konsenzu všech stálých členů. Přestože se proti tomuto kroku diplomaticky vymezily Rusko a Čína, nedokázaly jeho realizaci zablokovat. Za zmínku zde stojí i nové, nedávno uvalené, sankce ze strany USA na některé z íránských politických nebo vojenských lídrů.

Celkově tak sankce, inflace a propad měny nepůsobí izolovaně, ale tvoří vzájemně se posilující spirálu, která podkopává ekonomickou legitimitu režimu, zvyšuje sociální napětí a zároveň omezuje manévrovací prostor vlády při řešení krize. Sankční tlak tedy sice režim bezprostředně nesvrhává, ale dlouhodobě zvyšuje pravděpodobnost opakujících se protestních vln (plošné sankce totiž zároveň více dopadají na íránské obyvatelstvo než na vládnoucí establishment).

Hybatelé protestů a absence potenciální politické síly, která by převzala vládu v zemi

Současné protesty v Íránu se opírají o široké a sociálně různorodé spektrum aktérů, jejichž motivace se liší podle socio-ekonomického postavení, profese i regionu. Výraznou část mobilizace tvoří nižší a ekonomicky ohrožené vrstvy obyvatelstva, jejichž účast je podmíněna dlouhodobým zhoršováním životních podmínek, vysokou inflací a růstem chudoby. Tato skupina se v posledních letech stala jedním z hlavních nositelů obecné nespokojenosti se způsobem vládnutí, aniž by nutně sdílela jednotnou politickou vizi budoucího uspořádání.

Důležitou roli hrají rovněž městská mládež a studenti (Gen Z 14-29 let), stejně jako části vzdělaných profesních skupin, včetně učitelů, zdravotnického personálu či dalších zaměstnanců veřejného sektoru. Ženy napříč sociálními vrstvami představují průřezový prvek protestní mobilizace, přičemž jejich účast je spojena zejména s otázkami právního postavení, sociálních omezení a zkušeností se státní omezováním. Specifickou roli sehrávají obchodníci a drobní podnikatelé, včetně tradičního bazarového prostředí, které bylo historicky považováno za jeden z pilířů režimní stability. Jejich zapojení do protestů, například prostřednictvím uzavírání obchodů, odráží především nespokojenost s měnovou nestabilitou, daňovou politikou a obecnou ekonomickou nejistotou.

Regionálně jsou protesty výraznější v oblastech obývaných etnickými menšinami, zejména v kurdských a balúčských regionech, kde se socio-ekonomická marginalizace dlouhodobě prolíná s politickým vyloučením.

Celkově lze protesty charakterizovat jako společensky široké, avšak politicky fragmentované, bez jednotného vedení či konsenzuální představy o budoucím vývoji. Spojujícím prvkem je spíše kumulovaná nespokojenost s ekonomickými a institucionálními podmínkami než jasně artikulovaný projekt systémové změny.

Současná íránská opozice je dlouhodobě roztříštěná, nejednotná a organizačně slabá; postrádá jasné vedení, společný program i shodu na cílech. Protesty mají převážně spontánní a živelný charakter a nedokážou artikulovat jednotnou politickou vizi: zda má jít o reformu systému, jeho úplné svržení, či konkrétní institucionální alternativu.

Zároveň, existují více reformističtí aktéři jako je bývalý prezident Hasan Rouhání, Muhammad Chátamí, Mír Husein Músaví nebo Mahdí Karrúbí, kteří by se mohli podílet na postupných reformách. Nicméně ti jsou dlouhodobě (nebo současně) terčem současného režimu a řada z nich je zavřena v domácím vězení.

Může být návrat k monarchii dobrým přechodným řešením + síla Pahlavího

Během celonárodních protestů se v Íránu skutečně objevila i pro-monarchistická hesla odkazující na dynastii Pahlaví. Ta však je nutné chápat spíše jako symbolický protest proti současnému režimu, nikoli jako důkaz široké společenské podpory návratu monarchie.

V tomto kontextu je nejčastěji zmiňovaným opozičním jménem Réza Pahlaví, syn posledního íránského šáha. Ten však již téměř pět desetiletí žije v exilu ve Spojených státech a jeho vazby na íránskou společnost jsou velmi omezené. V íránském vnitřním diskurzu je vnímán spíše jako externí figura spojovaná se Západem než jako autentický domácí politický aktér. Jeho blízké kontakty s americkými neokonzervativními kruhy a izraelskou pravicí tuto percepci dále posilují.

Reálná společenská podpora Rézy Pahlavího uvnitř Íránu je podle dostupných indicií nízká a pohybuje se spíše v řádu jednotek až maximálně kolem deseti procent. Zároveň existuje silná generační paměť na autoritářskou povahu monarchistického režimu před rokem 1979, což výrazně oslabuje legitimitu případného návratu dynastie. Ale na druhou stranu mladá populace zase monarchii nezažila. Pro značnou část íránské společnosti proto není monarchie vnímána jako žádoucí alternativa, ale spíše jako anachronismus, který řeší minulost, nikoli budoucnost.

Role Rézy Pahlavího by se v hypotetickém post-režimním scénáři mohla omezit nanejvýš na účast v otevřeném politickém procesu, například kandidaturu v demokratických volbách. Ty by však samy rozhodly o jeho relevanci. Scénář obnovení monarchie jako politického systému je proto vysoce nepravděpodobný a opírá se spíše o narativ západních médií než o domácí politickou realitu.

Jeho pozici dále oslabila otevřená podpora izraelských úderů proti Íránu na jaře 2025, která byla vnímána jako překročení citlivé hranice národní suverenity a výrazně poškodila jeho reputaci i mezi jinak režimně kritickými Íránci. Ani ze strany Spojených států navíc nelze pozorovat jednoznačnou a plnou podporu jeho osoby jako budoucího lídra.

Celkově platí, že íránská společnost je extrémně citlivá na jakoukoli formu zahraniční intervence. Historická zkušenost s vnějšími zásahy, ať už ze strany Ruska, Velké Británie či USA, je v Íránu vnímána hluboce negativně.

Jak reálná je pozvolná postupná změna a jak rychlejší pád režimu

Současný íránský režim je schopen tuto krizi krátkodobě zvládnout i bez zásadních politických změn, nikoli však dlouhodobě vyřešit její příčiny. Dosavadní vývoj ukazuje, že vláda sází na kombinaci omezených ekonomických ústupků a selektivních personálních změn, zejména v hospodářské oblasti. Tyto kroky však nepředstavují strukturální reformy, ale spíše krizový management zaměřený na dočasné snížení napětí.

Tento přístup je doplněn represivní kontrolou protestů (včetně celostátního omezení přístupu k internetu), která režimu poskytuje časový prostor ke konsolidaci moci a k přípravě na další vlny nespokojenosti. Jde o osvědčený vzorec íránského vládnutí: kombinaci kooptace, omezených ústupků a nátlaku, jež umožňuje přežití režimu, nikoli však jeho zásadní transformaci.

Zároveň však zůstávají strukturální problémy země jako je ekonomický úpadek, sociální nerovnosti, environmentální krize i deficit politické legitimity, nevyřešeny. To znamená, že současná stabilizace je křehká a protestní potenciál se spíše akumuluje, než aby mizel.

Politické změny lze proto očekávat pouze v kosmetické podobě, například v personálních obměnách či dílčích úpravách politik, nikoli v podobě hlubší rekalibrace moci či změny základních principů režimu. Z tohoto pohledu nejde o otázku, zda se protesty vrátí, ale spíše kdy a v jaké intenzitě. Pokud tedy nedojde k nějakém zásahu zvenčí.